close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2008

Sweet About Me

8. října 2008 v 19:46 | Ditushka

Karel IV.

8. října 2008 v 13:00 | Ditushka |  Referáty

Karel IV.

Byl prvorozeným synem českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Jeho křestní jméno bylo Václav, jméno Karel dostal při biřmování po kmotru - francouzském králi Karlovi IV. Krásném. Za pobytu na královském dvoře ve Francii navštěvoval přednášky na pařížské artistické fakultě; jeho učitelem a rádcem byl Pierre de Rosieres. V r. 1333 ho Jan Lucemburský na naléhání české šlechty pověřil správou Čech a Moravy. Českým králem se stal v r. 1346, když jeho otec zahynul v bitvě u Kresčaku; korunován byl novou svatováclavskou korunou v r. 1347. Už v r. 1346 byl zvolen a korunován za německého krále; za římského císaře byl korunován ve Svatopetrské bazilice v r. 1355. Po K. smrti zdědil český trůn jeho syn Václav IV., Uhry syn Zikmund, Zhořelecko dostal Zikmundův mladší bratr Jan, Moravu tehdy dostali do držení K. bratranci Jošt a Prokop.
Karel IV. učinil mnohé k prospěchu Českého království, za což ho také mistr Vojtěch Raňků z Ježova v pohřební řeči nazval "otcem národa". Jeho právněpolitická koncepce českého státu navazovala na velkomoravskou a přemyslovskou tradici, doplněnou myšlenkou karolinské říše. K posílení náboženského a vůbec duchovního života přispěl už v r. 1344 založením pražského arcibiskupství a 1348 založením Emauzského kláštera na Novém Městě pražském pro mnichy slovanské liturgie. (Prvním pražským arcibiskupen se stal Arnošt z Pardubic, osobnost přesahující svým významem hranice českých zemí.) Zásadní význam pro rozvoj vzdělanosti v českých zemích mělo především založení pražské (Karlovy) univerzity, s fakultou artistickou, lékařskou, právnickou a teologickou. Filozofie, které se v rámci tzv. sedmera svobodných umění vyučovalo na artistické fakultě, byla na univerzitě považována za důležitou součást odborné přípravy i lékařů, právníků a teologů. - V r. 1348 povolal do Prahy Matyáše z Arrasu jako stavitele chrámu sv. Víta a začal i se stavbou Karlštejna, sakrální stavby - mystického ohniska Českého království. (Ohlas K. sklonů k mystice nalézají někteří badatelé nejen ve stavební koncepci Nového Města pražského a Karlštejna, ale i v dalších K. stavbách: např. základní kámen Karlova mostu byl položen 9. 7. 1357 v 5 hodin a 31 minut, aby rok, den, měsíc, hodina a minuty tvořily magické číslo, stejné při čtení z obou stran - 135797531.) Hluboce zbožný panovník podporoval mravně opravné snahy v církvi, zároveň však měl blízko i k protohumanistické vzdělanosti. Dal podnět k sepsání několika kronik (Beneše Krabice z Weitmile, opatovického opata Neplacha, Itala Giovanniho Marignoly, Přibíka Pulkavy z Radenína). Sám napsal k poctě sv. Václava legendu Historia nova de s. Wenceslao a sbírku morálně náboženských myšlenek a naučení Moralitates. Ve vlastním životopise Vita Caroli zachytil události od časů svého mládí do r. 1340. Vypracoval také korunovační řád českých králů. Přijímá se i jeho účast na redakci Majestas Carolina, který se (neúspěšně) pokoušel prosadit jako celozemský zákoník

Baroko

8. října 2008 v 12:00 | Ditushka |  Referáty

Baroko


Baroko vzniklo koncem 16. stol. v Itálii. V ostatních evropských zemích, kde měla převládající vliv katolická církev, se dále šířilo v průběhu 17. a 18. stol. Bylo to především ve Španělsku, Por-tugalsku, Rakousku, Polsku a v Čechách.
Baroko, jako okázalý umělecký sloh, bylo využíváno především k obnovení moci katolické církve. Proto se baroko uplatnilo ve všech uměleckých směrech a nejnápadněji se projevovalo v architek-tuře. Stavěly se a přestavovaly nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské domy a radnice a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a vjezdy.
Architekti přešli od jednoduchých tvarů k vlnitým křivkám a bohatým ozdobám. Vnitřky chrámů, zámků a kostelů byly bohatě zdobeny sochami a barevnými nástěnnými malbami.
Prvním městem vzniku baroka byl Řím, který se stal symbolem obrození a posílení katolické církve.
K významným architektům patřil Carlo Maderna (1556-1629), který se proslavil stavbou průčelí kostela Santa Sussana, dále průčelím papežského chrámu sv. Petra. Nejoriginalnšjšim architek-tem 17.stol byl Francesco Borromini (1599-1667). Pozoruhodný je jeho kostelík San Carlo posta-vený v Římě, jehož průčelí i vnitřek kostela je samá vlnovka.
Vrcholem římského baroka je dílo sochaře a architekta Giana Lorenza Berniniho (1598-1680). Navrhl několik kostelíků např. San Andrea v Římě, podílel se na přestavbě chrámu sv. Petra, kde oslňuje jeho obrovský baldachýn nad náhrobkem sv. Petra, bohatě zdobený a podpíraný čtyřmi vinutými sloupy. Oválné náměstí před vchodem do katedrály na nichž stojí řady mramorových světců a symbolizují náruč církve, která objímá věřící.
Na území Čech a Moravy bylo baroko druhým nejzávažnějším uměleckým směrem . Jako první stavby v tomto slohu vznikly první brána Pražského hradu /1614/ a velkolepý Valdštejnský palác / stavitelé - Pieroni a Spezza/.
Kolem poloviny 17. století se vedoucí úlohy ujal stavební podnikatel Carlo Luragho, který realizoval celou řadu pražských a venkovských staveb. Barevnost vrcholí v dílech Antonia de Pofta na stavbách zámků v Roudnici nad Labem, v Bílině apod.
Na Moravě patří k baroku zámek v Holešově a Kroměříži.
Koncem 17. století dospěla architektura v Čechách i na Moravě zásluhou vídeňského architekta Fischera ke složitým prostorovým řešením, například zámek v Liblicích a Kosmonosech, nebo kostely v Litomyšli a Děčíně.
Ke sjednocení myšlenkových proudů došlo kolem roku 1720 v díle nejvýznamnějšího architekta českého baroka, Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Významné jsou stavby kostelů v Praze, například sv. Markéty a sv. Mikuláše, v Karlových Varech, Nové Pace apod.
Na něj navazoval pražský stavitel F.M. Kaňka se svými četnými kostely a zámky v Praze a jiných českých obcích.
Baroko se snažilo ve všech oblastech umění působit na city člověka, ohromovalo svou velkolepostí, mohutností, okázalostí a nádherou.
Nejvíce bylo rozšířeno v Itálii, Španělsku, Portugalsku, Rakousku, Polsku a v Čechách.
Baroko bylo používáno jako nástroj katolické církve k protireformaci.Baroko se snažilo ve všech oblastech umění působit na city člověka, ohromovalo svou velkolepostí, mohutností, okázalostí, nádherou nejvíce však v architektuře - ve stavbách kostelů, zámků, paláců, měšťanských domů a radnic Architekti zvlnili tvary svých staveb a vyplnili je množstvím ozdob.

Alois Jirásek

8. října 2008 v 11:00 | Ditushka |  Referáty

Alois Jirásek

Významný historický romanopisec a povídkář, zakladatel českého realistického románu, autor historických a pohádkových her a dramat ze soudobé společnosti……
Významný historický romanopisec a povídkář, zakladatel českého realistického románu, autor historických a pohádkových her a dramat ze soudobé společnosti.
Narodil se 23.8. 1851 v Hronově jako syn tkalce (později pekaře), zemřel 12.3. 1930 v Praze.
Vystudoval Gymnázium v Hradci Králové. Chtěl se stát malířem, ale z existenčních důvodů začal studovat historii na Filozofické fakultě v Praze. Pracoval jako středoškolský profesor (Litomyšl, Praha). V roce 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, který požadoval pro český a slovenský národ samostatnost. Po válce byl krátkou dobu senátorem, více se však politice nikdy nevěnoval.
Ve svých dílech se soustředil především na tři období českých dějin: období husitského hnutí a let těsně následujících, období protireformace a dobu národního obrození.
Z díla:
Povídky: Maryla, Zemanka, Skaláci, Povídky z hor, Nevolnice, Pandurek, Z Čech až na konec světa, Maloměstské historie, Na ostrově
Pověsti: Staré pověsti české

Romány:
Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Skály, Psohlavci, Temno, Na dvoře vévodském, V cizích službách, Husitský král
Románové kroniky: F.L.Věk, U nás
Historická dramata: Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé, Kolébka, Gero
Pohádkové drama: Lucerna
Hry ze současnosti: Vojnarka, Otec

Afghánistán

8. října 2008 v 10:00 | Ditushka |  Referáty

Afghánistán


Afghánské islámské emiráty
Afghánistán je vnitrozemský stát v horách jižní části Střední Asie. Hraničí s Pákistánem na jihovýchodě a Íránem na západě. Krátkou hranici na severu má s Turkmenistánem a Uzbekistánem, dlouhou s Tádžikistánem. Na severovýchodě, na konci úzkého vachánského koridoru leží Čína. Afghánistán byl rozpolcen občanskou válkou od konce 70. let, kdy islámští bojovníci (mudžáhidové) zahájili partyzánskou válku proti komunistickému režimu podporovanému okupačními vojsky sovětského svazu. Islámské síly získaly definitivne kontrolu nad zemí v roce 1992, i když boj mezi různými povstaleckými frakcemi pokračuje.
Přírodní poměry
Většinu území vyplňuje horský systém Hindúkuše, který na hranici s Pákistánem překračuje 7000 m. K jihozápadu se snižuje a rozšiřuje v řadu víceméně paralelních pohoří. Většina obyvatel žije v zavlažovaných údolích na okrajích hor. Nejůrodnější údolí na jihovýchodě vytváří řeka Kábul, podle níž je pojmenováno hlavní město. Na jihu se rozkládají náhorní plošiny Registánu pokryté pouští a protékané řekou Hílmand do solných Hamunských jezer na hranici s Íránem. Hustě osídlené jsou také roviny na severu v povodí hraniční řeky Amudarja.
Podnebí je suché vnitrozemské, silne ovlivňované nadmořskou výškou. Na jihozápadě dosahují letní teploty 50°C, na severu a v horských údolích v zimě klesají pod -20°C. Srážky jsou na jihu minimální, vlhčí, příznivější podmínky mají údolí na východě (500-1000 mm srážek ročně). V Hindúkuši jsou četné ledovce, které v létě napájejí řeky a umožňují zavlažování.
Na jihozápadě roste jen polopouštní xerofytní a slanomilná vegetace. Ve vlhčích partiích hor se vyskytují porosty zakrslých jehličnanů, cedrů a jedlí. V údolích rostou duby, topoly a ořechy. Mnoho velkých savců, včetně tygrů vymizelo, medvědi, gazely a vzácni irbisové dosud přežívají. Hojní jsou supi a další dravci.
Hospodářství
Afghánské hospodářství je rozvrácené dlouhotrvající válkou a země zůstává jednou z nejchudších na světě. Zemědělství je rozhodujícím odvětvím. Rozsáhlé zavlažovací projekty, které zvětšili plochu orné půdy na více než 12% rozlohy země, válkou značně utrpěly. Velké nebezpečí obdělávaní půdy spočívá v obrovském množství min. Hlavní plodinu představuje pšenice. Dále se pěstují kukuřice, rýže a ječmen. Významná je produkce bavlny, ořechů, vína, rozinek a dalšího sušeného ovoce. V horských údolích dominuje chov ovcí.
Nejdůležitějším nerostným zdrojem je zemní plyn. Existují zásoby uhlí, rud železa, mědi a dalších kovů, avšak jejich potenciál je dosud, podobně jako v případě energie horských řek, jen Smálo využit. Slabý průmysl produkuje vlněný a bavlněný textil, přírodní léky a stavebniny; na export jdou také řemeslné výrobky a tkané koberce.
Železnice neexistuje, a tak veškerá přeprava probíhá po silnicích. Nové silnice postavené za sovětské pomoci přes horské průsmyky byly vesměs válkou silně poškozeny. Místní letecká služba spojuje většinu provincií, Kábul a Kandahár mají mezinárodní letiště.
Školství, zdravotnictví a sociální péče jsou na velmi nízké úrovni, zvláště ve venkovských oblastech; většina léků a zdravotnického materiálu pochází ze zahraniční pomoci. Kojenecká úmrtnost patří k nejvyšším na světě (ze 100 narozených dětí jich zemře do 1. roku více než 15) Gramotných je necelá 1/3 dopělích.

Adolf Hitler

7. října 2008 v 20:49 | Ditushka |  Referáty

Adolf Hitler


( *20.4.1889 …30.4.1945 )
Adolf Hitler se narodil v Rakouském městečku Branau v rodině celního úředníka. Navštěvoval nižší reálné gymnázium v Linci , ale ve škole si vedl špatně,zklamal ve všech svých uměleckých ambicích. Žil ve Vídeňských noclehárnách kde se živil výrobou a prodejem pohlednic. V roce 1913 se přestěhoval do hlavního města Bavorska-Mnichova.
Když vypukla 1. Světová Válka ,vstoupil jako dobrovolník do armády . Ve válce byl vyznamenán železným křížem za statečnost.Kapitulace Německa pro něj znamenala velkou ránu, brzy sám sebe přesvědčil, že armáda nebyla poražena ,ale zrazena Židy,socialisty,komunisty,a dalšími zbabělými protivlasteneckými skupinami.
Po válce se vrátil do Mnichova a vstoupil (jako sedmý člen)do Německé dělnické strany (DAP).Spojil se s některými muži,jejichž jména se později stala smutně prosnulá:
Röhnem, Hessem, Luddendorfem a Goebblesem. Roku 1921 inicioval změnu názvu na NSDAP.
Převzal mnoho názorů od italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho. Roku 1923 se v Mnichově pokusil o převrat (puč)po nezdaru byl zatčen ,odsouzen a vězněn.Ve vězení napsal knihu MEIN KAMPF (můj boj) ve které vyjadřuje své politické názory na "podřadné" rasy a národy.
V roce 1926 založil osobní policii SS.
V létě 1932 získala NSDAP ve volbách 37,4% hlasů.
31.1.1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem ,ale nacisté získali jen několik dalších míst ve vládě.V boji za samovládu použil Hitler všechny prostředky-likvidoval své politické protivníky (požár říšského sněmu v roce 1933) a zbavil se vůdců SA Protože se v SA šířily kritické názory na vývoj nacistického hnutí, bylo její vedení likvidováno v noci dlouhých nožů 30. 6. 1934.Toho dne dal Hitler příkaz jednotkám SS k zavraždění vedení SA, ale zavražděni byli i generálové K. von Schleicher, G. von Kahr, G. Strasser aj. Oficiálně Hitler ohlásil smrt 77 lidí; odhaduje se, že jich bylo nejméně 200.
Po Hindenburgově smrti v roce 1934 vyhlásil konec republiky a začal budovat 3.říši. Sám se prohlásil za vůdce národa a velitele armády.
Národně socialistická německá dělnická strana, vývoj členské základny NSDAP
Rok Počet členů
1925 27 000
1927 70 000
1928 108 000
1929 178 000
1930 250 000
1931 800 000
1932 1 300 000
1933 4 000 000
1939 8 000 000
Od roku 1935 se součástí německého právního řádu staly "norimberské zákony"=rasistické zákony nacistického Německa o: "říšském státním občanství a o ochraně německé krve a německé cti" . Ty propůjčily právní podklad k zabavování majetku židům, romům i slovanům.Později umísťování do ghett(Terezín) a v konečné fázi deportaci do koncentračních táborů (např.Osvětim)kde byli tito lidé zabíjeni po statisících v plynových komorách.
koncentrační tábory, počet zavražděných
Zavražděno asi čtyři až šest mil. židovských a 500 000 nežidovských vězňů.
Přibližné minimální údaje
Polsko 2 350 000
Sovětský svaz 700 000
Československo 233 000
Rumunsko 200 000
Maďarsko 180 000
Německo 160 000
Holandsko 104 000
Francie 60 000
Rakousko 58 000
Řecko 57 000
Jugoslávie 55 000
Belgie 25 000
Itálie 8 500
Budoval systém jedné strany ,vševládný policejní režim,v zahraniční politice postupně,v podstatě bez odporu, revidoval versailleskou mírovou smlouvu(obnova branné moci 1935,obsazení Porýní 1936,rozbití ČSR 1938-39)v létě uzavřel dvě smlouvy se SSSR a 1.září 1939 napadl Polskocož vyvolalo rozpoutání 2.světové války z počátku měl velké úspěchy (obsadil skoro celou Evropu),ale na přelomu 1942-43 v bitvě u Stalingradu došlo ke zlomu.
Na konci války po vpádu sovětské armády do Berlína se společně se svou manželkou Evou Braunovou ukryl do podzemního krytu kde 30.4.1945 spáchali sebevraždu pomocí kyanidu a střely do hlavy.
Sovětská armáda našla jeho tělo o dva dny později našla,spálila a rozprášila nad německými močály.

Abrham Lincoln

7. října 2008 v 20:47 | Ditushka |  Referáty

Abrham Lincoln


Americký prezident v letech 1861 až 1865
Narozen v únoru 1809 - Zemřel v dubnu 1865
Abrahamovi rodiče byli chudými a prostými lidmi. Otec byl obyčejným farmářem, jenž si přivydělával tesařinou. Matka, i když neuměla číst ani psát, byla prý obdařena vysokým stupněm přirozené inteligence. Zemřela, když bylo Abrahamovi 9 let. Otec cítil, že sám nepřekoná překážky osudu a znovu se oženil. Abraham si novou matku rychle zamiloval a ona mu lásku opětovala. Dělala vše možné i nemožné, aby měl Abraham přístup k vědomostem. Podporovala jeho výlety do blízkého i vzdáleného okolí, kde si půjčoval knihy. Doslova hltal příběhy George Washingtona a Robinsona Crusoea, ale také pojednání o dějinách amerického kontinentu, o Spojených státech. Četl samozřejmě i bibli, jedinou knihu, která byla v domácnosti. To, že hodně čte, bylo vidět již na první pohled, protože dovedl o mnohém promluvit tak logicky, že mu rozuměl i ten, kdo v životě nepřečetl ani řádku. Abraham myslel a mluvil jasně a přitom humorně. Své okolí však převyšoval nejen přirozeným intelektem a snahou dopídit se co nejvíce vědomostí o okolním světe, ale též svými fyzickými dispozicemi.
V roce 1828 padl do oka místnímu bohatému obchodníkovi Jamesi Gentrymu, který jej vzal na obchodní cestu do New Orleansu. Nejsilnějším zážitkem pro něj byly scény s černými nevolníky, které se mu vryly trvale do jeho citlivého nitra. A co Lincolna nejvíce ohromovalo, bylo to, že i pokrokovější Sever se vůbec nepohoršoval nad otrokářským systémem Jihu, jak by se snad dalo předpokládat, ale naopak v mnoha směrech mu nahrával.
V červenci 1831 se usadil v New Salemu, kde se začíná seznamovat s uměním obchodu za měsíční plat patnáct dolarů. Začíná se cítit jako samostatný muž stojící na vlastních nohách. V této době se mu dostává do rukou právnická knížka - zákoník státu Illinois. Začíná chápat, že kdo ovládá dobře zákony, má rozhodně více možností jak čelit nespravedlnosti na jedné straně a jak pomáhat prosazovat užitečné věci na straně druhé. Jeho přirozený cit pro právo je mu klíčem, kterým otvírá horizont, za kterým se skrývá jeho skutečné poslání. Lincoln měl kromě toho již od dětství v sobě vypěstovaný zvláštní způsob "sebeovládání" formou vnitřního myšlenkového pochodu, kterým se snažil neustálým opakováním toho, co právě slyšel a co nepochopil, přijít neznámé věci na kloub.
Na jaře 1832 se pokusil o štěstí i ve veřejném životě. Povzbuzen popularitou, které se těšil u spoluobčanů v New Salemu a nejen zde, ohlásil svoji kandidaturu ve volbách do zákonodárného sboru státu Illinois. Ve volbách však neuspěl - avšak poprvé si uvědomil, co znamená pro kandidáta na veřejnou funkci hořká zkušenost a trpké poučení z porážky. Smůla se mu lepila na paty i dále. S jakýmsi Williamem Berrym založili obchod. Když se pak Berry doslova upil a zemřel a zůstala po něm ohromná pohledávka, nejen že se Abraham nechtěl vyhýbat povinnosti vzít na sebe zahájení splátek té částky, kterou jeho společník zatížil obchod, ale byl přesvědčen, že chce-li takovou věc řešit, pak není správnějšího východiska než to zkusit právě v New Salemu, kde měl přátele. Jeho čestné a přímé chování mu přisoudilo přezdívku, pod kterou se později stal známým po celém světě - poctivý Abe.
Nadále využíval i té nejmenší volné chvilky k tomu, aby se vytrvale zdokonaloval v gramatice a matematice. Ze všeho nejvíce přitahovaly Abrahama knihy o právu a politice, zejména ty, ve kterých byla zdůrazňována jednota. Avšak kromě knih čerpal bohatství myšlenek v přímém styku s lidmi. Měl mimořádný talent hlubokého a okamžitého poznání hlavních charakterových rysů člověka. Všechny v blízkém okolí i příští voliče z dálky přesvědčoval, že jeho cíle jsou naprosto upřímné. Lidé mu důvěřovali stále víc a víc a on zase jejich důvěrou sílil. Rostla jeho důvěra v sebe samého. Abraham se však učil i prohrávat. Podstoupil tvrdý kurs vnitřního sebeukázňování. Chtěl, aby jeho hlavní zájem patřil druhým a hlavně, aby mu lidé věřili, že to myslí upřímně. Tato sebevýchova ještě více rozvinula jeho vlastnosti.
Pro Lincolnovu právnickou a posléze i politickou dráhu bylo velmi důležité setkání s Johnem T. Stuartem. Nalezl v něm významnou oporu a dá se říci i spolehlivý ukazatel na své další životní pouti.
Nejvíce všechny překvapil na jaře 1834. S vervou pětadvacetiletého mládí se vrhl odvážně do předvolební kampaně v nových volbách do zákonodárného sboru státu Illinois. Využil všech zkušeností a poznatků ze své předcházející volební kampaně, jakož i bohatství myšlenek načerpaných z knih i ze setkání s mnoha lidmi různých typů - a zvítězil. Byl pevně rozhodnut vstoupit do politické arény s nejčistějšími formami práce a uspokojovat aktuální potřeby lidí skutečně aktuálními opatřeními.
Když složil poslední právnické zkoušky, přijal nabídku přátele Johna Stuarta a nastoupil jako společník v jeho springfiledské advokátní kanceláři. Stovky kilometrů po prériích Illinois, z okresu do okresu, od kriminálních případů až po majetkové, mezi lidmi hodnými i zlými, ale zejména od chudého k chudšímu - to byla skutečná vysoká škola práva, politiky i humanismu, kterou by Lincoln nikde jinde nemohl absolvovat. Jeho teoretické znalosti se přitom neustále rozšiřovaly a přibývalo rovněž juristických dovedností a originálních metod. A tak není divu, když se tyto profesionální kvality spojovaly s jeho lidským profilem, že "poctivý Abe" se stával stále více známějším a žádanějším advokátem. Doslova příslovečnou se stávala nejen jeho bystrost a praktický smysl pro zdravý úsudek, které mu vždy umožňovaly dostat se až na samé jádro jakéhokoli právního případu, ale také jeho neochvějná poctivost a naprostá čestnost.
V roce 1846 bylo Abrahamovi Lincolnovi sedmatřicet let. Byl tedy mužem v nejlepším věku - pro život i politiku. V jeho případě převládlo to druhé. Rozhodl se sáhnout po své až dosud nejvyšší metě, stát se členem Kongresu Spojených států. Dokázal se tak dokonale připravit na volební kampaň, že byl velkou většinou zvolen. K jeho prvním krokům na kongresové půdě patřilo předložení návrhu zákona na postupné a kompenzované osvobození otroků v Distric of Columbia (v onom čtverci hlavního města Washingtonu, které je známé pod skratkou D.C.). Lincoln také sváděl v Kongresu těžké boje ve věci připojení Texasu k USA a vůbec ohledně války s Mexikem. Léta v Kongresu byla dalším "semestrem" Lincolnových životních "univerzit". Přitom už nevěnoval tolik pozornosti legislativním problémům, ale zaměřoval se stále více na kritiku politiky washingtonské administrativy. Znechutila ho špinavá politika, která kvetla "na každém rohu chudé ulice i v honosném paláci". I když byl zklamán a z Washingtonu odjížděl plný lítosti, nepovažoval léta strávená ve Washingtonu za ztracená.
Padesátá léta 19. století se pak stala pro Lincolna opět obdobím intenzívní právnické práce. Přispěla nejvíce k jeho prestiži prvotřídního advokáta. Advokacii se věnoval celkem čtyřiadvacet let, tedy většinu svého dospělého věku. Tato práce náročná na čas i na duševní vypětí mu poskytla pevnou pozici profesionála, pocit osobního uspokojení, neocenitelné zkušenosti pro pozdější politickou aktivitu a rovněž i solidní hmotné zabezpečení. Někteří z Lincolnových partnerů byli přesvědčeni, že Lincoln nikdy "příliš právo nestudoval", ale že v okamžiku, kdy dostal případ, tak "studoval právo prostřednictvím tohoto případu".
Lincolnovo zanícení pro advokacii však neznamenalo, že by na veřejné dění v USA docela zanevřel. Nadále pošilhával po vývoji politické atmosféry. Stačilo, aby v roce 1854 vznikla nová republikánská strana a aby ve stejném roce demokratický kongresman Stephen Douglas v Kongresu předložil návrh, podle kterého by se v Kansasu a Nebrasce, jež měly být přijaty jako nové státy do Unie, mohlo volně šířit otroctví, a Lincoln znovu mobilizoval. Do republikánské strany vstoupil v roce 1856 a stal se později jedním z jejích představitelů. V říjnu 1856 vyhlásilo 25 tisíc pittsburských dělníků své stanovisko k volbám a k otázce otroctví, které přineslo tehdy velmi aktuální výzvu: "Rozšířením otroctví by otrokáři na sebe strhli nejvyšší moc ve státě a zavedli svůj otrokářský systém i na našem území."
Největším soupeřem Lincolna v celé druhé polovině 50. let 19. století byl jeho krajan z Illionois, již zmíněný Stephen Douglas. Lincoln na rozdíl od Douglase důsledně trval na tom, že Kongres nesmí připustit rozšíření otroctví do nových teritorií. Nesouhlasil s Douglasem, který prosazoval názor, že nové oblasti na Západě nejsou "uzpůsobeny" pro podmínky otrokářské ekonomiky a že se Kongres nesmí vměšovat do vnitřního uspořádání nových států, protože je to prý věcí "svobodné" vůle a "demokratického" rozhodnutí jejich občanů.
"Dům, který je uvnitř rozdělen sám proti sobě, spadne", varoval Lincoln v roce 1858, když vstoupil do volební kampaně, od které si sliboval místo senátora Spojených států. Dále prohlašoval: "Věřím, že naše země nemůže být trvale napůl otrokářská a napůl svobodná. Nové oblasti musí být bez otrokářských způsobů, protože pouze nové svobodné státy jsou místy, kam mohou přijít lidé, aby zlepšili svoje životní podmínky." Lincolnovi a jeho stoupencům se však v roce 1858 ještě nedařilo přesvědčit voliče, protože otrokářské hospodářství na jihu se stále prudce rozvíjelo. To přineslo na jistý čas nové schvalování otroctví. Souboj o to, kdo bude v Kongresu zastupovat stát Illinois mezi Lincolnem a Douglasem byl vskutku velmi ostrý. Lincoln sice tyto volby prohrál, a to i proto, že se Douglasovi a jeho stoupencům podařilo rozštěpit řady republikánů, ale jeho předpoklady o Douglasově obojakosti a o tom, že se proti němu brzy začne zvedat silná opozice, se nakonec splnily.
Při své další předvolební kampani v roce 1860 začal častěji jezdit mezi dělníky. "Práce je přednější než kapitál a je na něm nezávislá. Práce může žít bez kapitálu, avšak kapitál by nemohl nikdy existovat bez práce." říkal Lincoln před dělnickými zástupy.
V Lincolnově politickém životě sehrál významnou roli 27. únor 1860. Tehdy byl pozván do Cooperova ústavu v New Yorku, kde měl vyložit své představy o budoucím vývoji Spojených států. Lincoln, zřejmě pod povzbuzujícím vlivem mimořádné vážnosti okamžiku, pronesl jednu ze svých nejlepších řečí. Začal od základních principů ústavy USA a postoupil až do samého epicentra rozbouřené americké politické scény. Opětovně ostře odsoudil otroctví a celý systém, který sloužil k jeho podpoře. Odmítl požadavky Jihu, za kterými právem spatřoval snahu o rozbití jednoty Spojených států. Lincolnova slova pronesená na tomto shromáždění současně naznačují jak politiku pevné ruky, tak i politiku práva, spravedlnosti i chápání potřeb a zájmů Jihu. Po několika měsících se ukázalo, že pozvání Lincolna do New Yorku nebylo nikterak nahodilé. Lincoln se stal kandidátem na nejvyšší funkci v zemi za republikánskou stranu, která se mezitím vnitřně upevnila.
Nikdy předtím v celé americké historii nebyl volební boj tak urputný jako v roce 1860. Proti Lincolnovi vedli nenávistnou kampaň nejen Jižané, ale i jejich spojenci na Severu. Rozpor mezi Severem a Jihem se stále vyhrocoval. Lincolnova strana nemalovala před voliči žádné vzdušné zámky. Postavila se proti dalšímu šíření otroctví, snažila se, aby byl uskutečněn zákon o osídlení a prosazovala uzákonění ochranných cel.
Navzdory ignorantskému postoji Jihu Abraham Lincoln zvítězil a stal se 16. prezidentem Spojených států. Byl však teprve osmým, jenž pocházel z mnohem početnějšího Severu. Vítězný Lincoln si vůbec nemohl dovolit ani krátké "zahmouření oka" na vavřínech. Stejně tak se nemohl zabývat tím, co předcházelo volbám, nebo co bude, až převezme svůj prezidentský úřad. Musel intenzivně myslet na hodiny a minuty, které jej bezprostředně očekávali v mezidobí - tedy v etapě vymezené vítězným 6. listopadem 1860 a 4. březnem 1861, kdy měl složit přísahu prezidenta Spojených států. Jeho tušení jej nezklamalo. Lincolnovo zvolení zapůsobilo totiž na Jižany jako "smluvené heslo". Stalo se signálem k naprosto oficiálním prohlášením a invektivám, které zdaleka přerostly běžný rámec politického zápasu a zapsaly se do denní kroniky nejčernějším písmem. Brzy po volbách tedy nastal v USA takový vývoj, kterého se vždy obával Washington i Adams, stejně jako Jefferson nebo Hamilton. Unie se neodvratně řítila k nejhoršímu. Začala se trhat. Odtržené jižní státy založily tzv. Konfederované státy americké. Za prezidenta si zvolili Jeffersona Davise. A Lincoln ještě před tím, než se mohl oficiálně ujmout úřadu a sestavit vlastní vládu, musel přihlížet jak se hromadí problémy, které již dosavadní prezident Buchanan nejen neřešil, ale brzdil vše, co mohlo pomoci uvést v život nové myšlenky. V den svého slavnostního uvedení do prezidentského úřadu řekl naprosto srozumitelně na adresu těch, kteří odtrhli jižní státy od USA: "Žádný stát nemůže právoplatně vystoupit z Unie jen tak, z vlastního podnětu." Zároveň žádal odštěpence, aby "klidně a dobře přemýšleli". Celé vystoupení bylo rozhodné a odhodlané, ale zároveň klidné a smířlivé. Dvaapadesátiletý "poctivý Abe" se tak ujímal úřadu zrovna ve chvílích, kdy narůstaly zlověstné mraky přímého vojenského střetu Jihu a Severu. Proto mu tolik záleželo především na jednotě Unie. Více než na zrušení otroctví. Říkal: "To, co dělám ohledně otroctví a barevné rasy, dělám proto, že věřím, že to pomůže zachránit Unii; a to, čeho se zdržuji, by Unii spasit nepomohlo." Skutečnost, že Lincoln v první řadě usiloval o vítězství Unie, vůbec neznamenala, že by snad opouštěl ideály, kterými byl prodchnut od svých nejmladších let, zejména pokud šlo o svobodu člověka - tedy i tmavé pleti. Pouze správně pochopil, že nezáleží ani tak na rychlosti, jako spíše na taktice - byl přesvědčen, že rozhodný okamžik určitě dozraje. To se stalo na schůzi vlády 22. září 1862, kdy Lincoln oznámil, že se rozhodl dát od počátku následujícího roku všem černochům v USA svobodu. Osvobození černochů, které bylo provedeno po řadě vojenských porážek, změnilo charakter celé občanské války. Sever přešel k revolučnímu boji. Kromě toho již předtím, v květnu 1862, Lincoln podepsal proslulý Homestead Act, poskytující každému občanu právo na 160 akrů volné půdy na Západě. Tyto státnické činy byly velmi pokrokovým činem své doby. Aby však Proklamace o osvobození černochů nebyla předem odsouzená k nezdaru, označil Lincoln za důležitý program rasového soužití a přizpůsobení uvnitř Spojených států. "Bílí a černí se musí naučit žít spolu na jediné bázi - jako svobodní lidé", říkával Abe. Jako první krok k naplnění tohoto vznešeného předsevzetí pokládal Lincoln zařazení černochů do armády. Během dvou let vstoupilo do ozbrojených sil Unie 186 tisíc mužů černé pleti. Odvahou, zápalem i bojeschopností patřili k nejlepším. Samotný Lincoln přiznal, že bez jejich účasti by Sever těžko zvítězil. Válce byl tedy dán zcela nový charakter. Z boje za jednotu země se stala válka proti otroctví.
Lincoln si nepřál krveprolévání ani hospodářské pustošení. Válka mu byla vnucena a když bylo zřejmé, že jednota Unie bude zachována, dělal vše k tomu, aby boje skončily. Je třeba zdůraznit, že prezident trávil u vojsk veškeré své dovolené.
Podle Lincolna občanská válka rozhodla o tom, že "vláda lidu, v souladu s vůlí lidu a pro lid" nezmizí z povrchu země. Když v dubnu 1865 Jih kapituloval, hájil Lincoln cestu mírového smíření v duchu hesla "k nikomu se záští, ke všem s láskou". Byl přesvědčen, že je třeba podat jižním státům ruku a co nejdříve je cestou rekonstrukce opět zapojit do jednotného celku Unie. Rovněž promýšlel první kontury programu vzdělání a výchovy osvobozených černochů, který byl nezbytnou podmínkou jejich důstojného zařazení do americké společnosti. V neposlední řadě předpokládal, že by černoši měli dostat volební právo, zpočátku alespoň ti, kteří jsou - jak sám uvedl - "velmi inteligentní a zejména ti, kteří udatně bojovali v našich řadách".
Lincoln vypracoval program poválečné obnovy, ale byl zavražděn dřív, než své plány mohl uskutečnit. Zastřelil jej fanatický stoupenec jihu John Wilkes Booth v dubnu roku 1865 při návštěvě představení "Náš americký bratránek" ve Fordově divadle. Nad násilným skonem Abrahama Lincolna bylo hned od samého počátku položeno několik otázek, které nebyly nikdy beze zbytku zodpovězeny. Silnější než spekulace o Lincolnově smrti je však pravda o jeho životě a odkazu. Byl jedním z nejvznešenějších charakterů, bystrostí svého ducha se dokázal i přes svůj obyčejný původ dostat daleko nad ostatní, ale přesto setrval ve své skromnosti a přívětivosti.

Aztékové

7. října 2008 v 18:00 | Ditushka |  Referáty

Aztékové- původ, bojovníci, vzdělání, jazyk, bohové


původ- cesta do země hojnosti slíbená Uitzilopochtlim, z které by aztékové vládly světu, započala na vzdáleném ostrově Aztlanu. Po mnoha letech dorazili do Coatepecu, kde se jedna skupina rozhodla zůstat. Byli zmasakrováni bohy, ti kdo přežili, pokračovali na jih. Po jednom a půl století putování nalezli v údolí Mexika orla, který seděl na opuncii a hltal hada. Byl to symbol zaslíbené země, jak bylo předpovězeno v prvotním mýtu. Jejich náčelník Tenoch dal tomuto městu jméno po sobě - Tenochtitlan. Tenochtitlán vlastně nikdy neplnil roli hlavního města, byl místem nepřetržitých rekonstrukcí a architektura aztéků byla obohacována cizými vzory. Nicméně aztékové neměli čas expandovat, a tak město je nám známo pouze ze vzácných archeologických vykopávek, nebo poisu španělů, kteří se stali záhubou této mladé civilizace.
bojovníci- voják byl zdoben drahými šperky, až poté co dokázel svou odvahu v boji. Nejlepším způsobem jak toho dosáhnout bylo zajmutí co nejvíce nepřátel. Všechny rodiny snily o tom, že jejich syn bude náležet ke kastě válečníků.
vzdělání- většina dětí začala navštěvovat školu mezi 6 a 9. roky věku. Měli na výběr mezi telpochalli, kde jim válečníci dali přísné, ale slušné, bezplatné vzdělání a calmécac - studium náboženství pro aristokracii.
jazyk- nahuatl - jednoduchý jazyk, umožňující kombinaci slov. Mnozí mexičané jím mluví dodnes.
bohové:
Quetzalcoatl - nejdůležitější bůh aztéckého pantheonu, měl podobu opeřeného hada - symbol obnovy
Tezcatlipoca - v překladu kouřící zrcadlo. Obsidiánové zrcadlo je náhradou za jeho zmrzačenou nohu. Bůh severu a noci, patron bojovníků. Byl znám zrádnou povahou.
Tlaloc - Bůh deště.
Uitzilopochtli - v překladu mumlajcí pták, byl kmenovým bohem.
Xochipilli - Princ květin
Xipe Totec - neboli náš pán stahování z kůže, byl uctíván zlatníky.
Mictlantecuhtli - Bůh temnot, s tváří přikrytou kostěnou maskou.
zánik - Lovci přinesli svému vladaři Moctezumovi ptáka se zrcadlem uprostřed hlavy, v němž imperátor spatřil ozbrojené muže na koních. To a další znamení předpovídalo příchod Španělů. 1502 - Moctezuma II nastupuje na trůn, 1520 - Moctezuma II zajat španěly a umírá. Podle legendy je ukamenován vlastním lidem. 1521 - Tenochtitlán po 3 měsících podléhá španělské armádě. Cortéz využil oslabení aztéku zavleklou nemocí a přesunul rovnováhu moci na svou stranu.

Románská architektura-doba románská

7. října 2008 v 17:00 | Ditushka |  Referáty

Románská architektura, Česká země v době románské - referát


Architektura
Románská architekturu vznikla v 10. - 12. století. Byla rozšířena hlavně v oblasti Středozemního moře. Tento styl čerpá z podnětů a zdrojů křesťanské antiky a římské tvorby. Pro tuto dobu jsou charakteristické kupole, křížové klenby, půlkruhové oblouky a zvýraznění hlavního průčelí. Zdi se stavěly z malých hrubě přitesaných kamenů. Fasády se často zdobily. Stavělo se ze dřeva, kamene, vápence a dalších nerostů. V Itálii to byl mramor, v Čechách opuka, v Německu pískovec.?Kámen se opracovával do kvádrů ( tzv. kvádříkové zdivo ). Pro zdění se používal hlavně lomový kámen. Kde byl nedostatek kamene, stavělo se z cihel. Mnoho cihlových románských staveb se dochovalo v Itálii, Francii, Německu a Anglii. V románské době byla nositelem kultury církev. Kláštery, chrámy, farní a hradní kostely byly významnou složkou románského společenského života. Románské kostely představují dodnes masivní stavby, které vyjadřují neomezenou moc a neohraničené prostředky. Stavby měly nejčastěji tvar latinského kříže nebo písmene T.

ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ ROMÁNSKÉ
V průběhu 11. století vzniklo v Čechách mnoho kamenných, převážně církevních staveb. Používal se kámen a opuka. Nejdříve měly stavby hladké stěny, později se začaly zdobit podstavci, polosloupky a římsami. Nejvíce staveb bylo postaveno v Praze. Mezi nejvýznamnější patří biskupský Svatovítský chrám a Spytihněvova bazilika se dvěma chóry. Vynikajícím dílem románské doby byl kamenný most královny Judity. Od 11. až do poloviny 12. století vyrůstalo hodně kostelů a kostelíků i na venkově. Architektura těchto staveb byla velmi rozmanitá. U mnohých z nich se projevovaly prvky z Bavorska a Itálie. Mnoho památek se dochovalo ve Středočeském kraji. Mezi nejznámější patří kostel sv. Jakuba u Stříbrné Skalice, kostel sv. Václava v Hrusicích a kostel sv. Havla ve Skvrňově. Poměrně zachovalou a jednou z nejstarších románských kaplí je kaple sv. Michala v čáslavském kostele. Kostel má velké rozměry, vznikl na začátku 12. století a jeho zajímavostí je původní zachovalé okénko na vršku věže. Dalším historickým místem je Malín. V 10. století byl významným místem s mincovnou. Dodnes zde existují dva středověké kostely. První je zasvěcen sv. Janu Křtiteli a druhý sv. Štěpánu. K nejvíce užívanému typu kostela patří kostel sv. Jakuba v Jakubě. Byl vysvěcen roku 1165 a je dodnes v dobrém stavu. Jeho vstupní průčelí je zdobeno reliéfy světců a skupinou zakladatelů. Románské stavby ztratily během svého dlouhého trvání mnoho ze svého původního vzhledu. Některé byly zbourány celé, jiné byly upraveny tak, aby sloužily k jiným účelům.

Jan Ámos Komenský

7. října 2008 v 16:00 | Ditushka |  Referáty

Jan Ámos komenský


Místo narození Jana Amose Komenského není známo, jako pravděpodobná místa se uvádějí Uherský Brod nebo Nivnice.
Žil s rodiči v Uherském Brodě pocházel z měšťanské rodiny. Po jejich smrti (1604) se o něj starala jeho teta ve Strážnici, kde začal studovat.
Roku 1608 začal studia na latinské škole v Přerově, odkud odešel na vysokou školu (do Herbornu a Heidelbergu )v Německu. Po ukončení školy působil v letech 1614-16 v Přerově jako rektor latinské školy. Roku 1616 odešel do Fulneku, kde působil jako rektor tamější školy a jako kazatel Jednoty bratrské. Ve Fulneku poznal i svou první ženu Magdalénu Vizovskou.
Po porážce stavovského povstání (1621) byl J. A. Komenský nucen opustit Fulnek a skrýval se na různých místech v Čechách a na Moravě, protože odmítal přijmout jinou víru katolictví, po roce ukrývání (roku 1622) mu zemřela jeho žena a dvě děti na mor. V roce 1624 působil v Brandýse nad Orlicí, kde se také seznámil se svoji druhou ženou Marií Dorotou.Celkem byl třikrát ženat.
V roce 1628 odešel do exilu do polského Lešna. V Lešně byl zvolen biskupem a písařem, brzy se stal i zástupcem rektora gymnázia, což vedlo k jeho zájmu o pedagogiku. V tomto období vznikla velká část jeho děl. Postupně se jeho díla stala známa po nekatolické Evropě a byl zván na různá místa na univerzitách, . Roku 1642 odešel do Švédska, pak do Německa a Uher.
Konec svého života strávil v Holandsku v Amsterdamu, kde i zemřel. Pochován je v Naardenu.
Díla pedagogická
Didactica magna (latinsky Velká didaktika) -spis o vyučovacích metodách.
Výchovu zde rozdělil do čtyř stupňů po šesti letech:
do 6 let mateřská škola,
do 12 let povinná školní docházka,
do 18 let latinské školy, gymnázia,
poté university.
Toto byl jeden z prvních pokusů jak navrhnout systematizaci školství a na svou dobu byl velmi pokrokový.
Dílo
O poezii české - snaha obrodit poezii
Listové do nebe - fiktivní dopisy chudých ke Kristu, stěžují si na bohaté. Kristus je utěšuje a kárá bohaté, všechny nabádá, aby zůstali poslušni božích zákonů. Toto dílo je výrazně ovlivněno myšlenkami Jednoty bratrské.
Truchlivý - zamyšlení nad rozporem rozumu a víry. Napsal po smrti své první ženy a dětí.
Moudrost starých Čechů - sbírka starých pořekadel a přísloví
Poklad jazyka českého - podrobný slovník všech českých slov. Měla být vysvětlena i gramatika. Chtěl zachytit i nespisovná, nářeční a přejatá slova. Materiál sbíral celý život. Slovník se nedochoval, jelikož shořel v Lešně.
Přemyšlování o dokonalosti křesťanské
Hlubina bezpečnosti - čím více se člověk vzdaluje od Boha, tím větší je jeho beznaděj.
Kancionál - sborník duchovních písní, české žalmy.
Kšaft umírající matky Jednoty bratrské - vyjadřuje víru, že se odkazu Jednoty ujme český a moravský lid. Postava matky je symbolem Jednoty bratrské, která je odsouzena k zániku, ale matka ve své závěti odkazuje hlavní myšlenky příštím generacím. (kšaft = závěť).
Labyrint světa a ráj srdce (1631) - jde o kritiku společnosti (tzv. satirická alegorie), psal ho v těžké době, často se k němu vracel a doplňoval ho.

Stonehenge

7. října 2008 v 15:00 | Ditushka |  Referáty

Stonehenge

Stonehenge patří mezi jednu z nejslavnějších megalitických staveb na světě. Leží v samém srdci jižní Anglie. Název Stonehenge pochází od Sasů a znamená visící kameny.
Stonehenge začal vznikat kolem roku 3300 př. n. l. Nejprve byl vybudován kruhový příkop s několika dírami a s jedním menším kamenem uvnitř. Jeho tvář se po mnoho let měnila, protože většina kamenů byla za ty časy přenesena a rozebrána. Až kolem roku 2000 př. n. l. teprve dostal stálou podobu. V současné době necelá polovina kamenů chybí, nebo je nadobro ztracena či pohřbena pod trávou.
Obrys této megalitické stavby je založen na spojení kružnice a podkovy. Vnější kruh má průměr sto metrů, balvany jsou vysoké přes čtyři metry a jeden váží čtyřicet až padesát tun a úplně uvnitř velký pískovcový oltář ze zeleného pískovce. Vztyčit a zpracovat balvany museli velmi obratní řemeslníci. Pečlivě otesali a zasadili na místo i vrchní prahy, které kryjí vždy dva vertikální kameny. Kameny se nazývají trilitony, protože jsou vždy tři spojené k sobě.
Ve Stonehenge je několik druhů hornin - pískovec, žula, čedič, křemen, dolerit, modré kameny z rhyolithu a konečně andezit. V okruhu 50 km se našly všechny druhy hornin až na modré kameny. Lom s modrými kameny byl v Prescellských horách 220 kilometrů od Stonehenge. Místo je nesporné, neboť vědci vyrobili horninové brusy a pomocí mikroskopu srovnali horninu z lomu a Stonehenge. O způsobu transportu tak těžkých kamenů existují pouze domněnky.
Profesor Atkinson podnikl se svými studenty experiment. Pokusil se na sanicích dovléct kameny až k řece. Tam uložili monolit na člun, který tvořili tři vedle sebe spoutané pontony. Přestože se "transportní důkaz" podařil, nebylo to úplně bez chyby. Nikdo moc nemluvil o tom, že byly použity i přístroje a pomůcky, které v té době neexistovaly.
ÚČEL
Stonehenge určitě nebyl míněn jako pouhé shromaždiště lidu. Jisté je, že způsob, jakým byl Stonehenge postaven, není ani náhodný, ani primitivní. Nikdo s určitostí ale neví jeho přesný účel. Velmi pravděpodobná je teorie amerického astroarcheologa Geralda Hawkinse.
Podle jeho teorie je Stonehenge obrovská observatoř. Použil počítač a dešifroval řadu souvislostí mezi kameny této megalitické stavby. Odhalil vztahy mezi pozicí některých kamenů a důležitými událostmi v solárním a lunárním kalendáři. Snažil se dokázat, že Stonehenge lze použít k předpovídání zatmění Slunce a Měsíce.
MÝTY A LEGENDY
V legendách bývá vztyčení kamenů Stonehenge připisováno waleskému druidovi Merlinovi, který žil asi v druhé polovině šestého století. Teorie, která dává Stonehenge do souvislosti s druidy, však nebere v úvahu vysoké stáří této megalitické stavby. I když druidové možná měli v průběhu historie se Stonehenge něco společného, určitě ho nepostavili. V šestém století už dávno stál. Jako první v historii provedl ve Stonehenge řadu měření architekt Inig Jones. Podle něj byl Stonehenge zříceninou římského chrámu postaveného kolem roku 79 n. l. V tu dobu už měl Stonehenge za sebou historii dlouhou přes tři a půl tisíce let - tuto teorii dnes nikdo neuznává.
Místní obyvatelé věří, že kameny mají jakousi zvláštní moc, která prý pomůže vyléčit zlé nemoci.
Až do roku 1985 se zde konala lidská shromáždění a obřady při letním slunovratu, jejímž aktérem byl jakýsi spolek moderních keltů, který zde za brzkého rána chodil kolem kruhu, hrál, zpíval a uctíval některé kameny. Od roku 1985 byl svátek a obřady od anglické vlády zakázány. A to proto, aby nedošlo k nějakému požkození samotného Stonehenge a okolí.

Charakteristika

7. října 2008 v 14:00 | Ditushka |  Referáty

Charakteristika


Člověk, kterého chci v následující stránce charakterizovat, má příjemně a mile vyhlížející oválný obličej, modré oči a světlé kratší vlasy. Na první pohled prostě nevýrazný člověk, který na sebe asi ničím neupoutává pozornost okolí. Může se zdát, že není ničím výjimečný, ale přitom si musíme položit otázku, proč se nesnaží nějak zviditelnit? Většina lidí, včetně mě, chce a touží po tom, aby je bylo vidět a taky slyšet. Prostě zapadnout do té masy lidí, kteří mají oblečení a chování podle právě probíhající módy, životního stylu a za každou cenu chtějí být pořád "IN". Ale proč to u něho tak není a pravděpodobně ani nikdy nebude? Možná mu stačí pocit, že si jde svou vlastní cestou bez toho, aby přitom někoho napodoboval.
O tom taky svědčí to, že nemá rád komerci alespoň to tvrdí, ale popravdě, nemyslím si, že v této době se někdo obejde bez komerčních produktů. A tohle není ani zdaleka jeho jediný názor se kterým moc nesouhlasím. Dříve jsem na něm nemohla najít snad ani jedinou chybičku, ale po delší době se to podstatně změnilo. Nepatří totiž mezi ten druh lidí, kteří vám hned o sobě něco řeknou. Dozvědět se od něj třeba jen kde bydlí, dá notnou dávku úsilí. Tím ale nechci říct, že by se tím měl člověk nějak moc prezentovat, ale nic se nemá přehánět. Teď by on ale určitě namítl: "to není podstatné", taky že není, ale jak by se líbilo jemu, kdyby náhodou narazil na člověka se stejným názorem.
Pak je tady ještě jeho asi největší záporná vlastnost. Rád kritizuje ostatní, aniž by si napřed řádně zametl před svým prahem. Sice si můžete říct, že když se jednou omluví a uzná svou chybu, že se tím nějak napraví, ale obvykle jen na krátký čas, než nastane zase nějaká situace, při které to zas rád vytáhne ze zapomnění a použije nejčastěji proti vám.
Jestli vám ale taky připadá, že kritik už bylo dost, tak na něj můžu a velmi ráda prozradím i pár kladných vlastností, které se v žádném případě nedají přehlédnout a jen tak na ně prostě zapomenout. Je to velmi zásadový člověk a to ve věcech, které jsou pro většinu lidí úplně cizí a nic jim neříkají. Tyto zásady někteří odsuzují, možná proto, že se je bojí přiznat, aby náhodou neztratili popularitu u svých rádoby kamarádů. Ale co by se stalo, kdyby se k nim přiznali? Třeba by se k jednomu odvážlivci přidal další a další. K čemu je popularita bez opravdových přátel, kteří vás v každé situaci podrží jako ten, o kterém píšu tytu řádky? On dokáže člověka povzbudit, potěšit, poradit mu jakou životní cestou se má dát, sice si s ním někdy připadám jako nejhorší na světě, ale po pádu mi podá zas pomocnou ruku, která mě zavede zpátky do světa, ze kterého jsem za ním přišla. Ale pozor! Vždy se ve vás po takovém pádě něco změní.

Vznik Československa

7. října 2008 v 14:00 | Ditushka |  Referáty

Vznik Československa 1918

V průběhu první světové války v Čechách vládla neobyčejně sklíčená atmosféra. Česká společnost nepřijala rakouský stát za svůj ani dříve, těžko to mohla udělat v době, kdy jí nabízel jen perspektivu války. Je očividné, že k tomuto postoji přispělo také nepřátelské chování rakouských úřadů. V zásadě tolerantní Rakousko se dosti změnilo. Byl uzavřen parlament, demokratická práva byla omezena a na řízení státu získávalo stále větší vliv armádní velení. Česká politika se odmlčela. Za těchto okolností nabývala na významu česká kultura. Jen novináři, herci, spisovatelé se mohli veřejně obracet k národu. Úřady nedokázaly formulovat přitažlivý propagandistický a kulturní program, zatajováním a překrucováním zpráv z bojiště jen podryly důvěru v jakékoli zpravodajství, a tak jim jako hlavní nástroj kulturní politiky zbyla jen cenzura. Zdálo se, že v duchu, teoreticky se s Rakouskem rozešel už kdekdo, ve skutečnosti našel odvahu k tomuto kroku jen jediný muž - Tomáš Garrigue Masaryk. V prosinci 1914 se odebral do emigrace. Masarykovo postavení zpočátku vypadalo beznadějně. Jediné na co se mohl spolehnout doma byl jen úzký proužek příznivců pod vedením Edvarda Beneše, kteří vytvořili tajnou organizaci, již nazvali Mafie. V zahraničí nacházel odezvu zprvu u anglosaských publicistů a intelektuálů, podporovat ho začaly i organizace krajanů, hlavně v USA. K personálnímu posílení odboje došlo až na konci roku 1915. V září přijel do Paříže E.Beneš, a v prosinci navázal s Masarykem spojení i slovenský astrofyzik Milan Rastislav Štefánik. Tito tři muži sestavili v průběhu roku 1916 Českou, později Československou národní radu jako hlavní orgán protirakouského odboje. Aby svým koncepcím dodala Národní rada skutečné váhy, podporovala ze všech sil vytváření československého zahraničního vojska, legií, které se na italské, francouzské a ruské frontě formovaly z českých a slovenských předválečných emigrantů a především z vojenských zajatců a přeběhlíků. Vojenská hodnota československých legií se nejvýrazněji uplatnila na ruské jihozápadní frontě v létě 1917. Československá střelecká brigáda v síle tří pluků se vyznamenala v bitvě u Zborova. Dobře organizované a vyzbrojené legionářské oddíly se přitom mohly stát i zárodkem velké protisovětské akce. V okamžiku, kdy se 21. pěší pluk chystal posílit spojenecké pozice, uznala národní radu, jako legální představitelku obou národů Francie a později se k ní připojily i Spojené Státy a Velká Británie. Mezitím se výrazně změnila i domácí politická scéna. Všechny naděje na ruskou pomoc pohřbila porážka carských armád u Gorlice v květnu 1915. Česká politika upadla opět do hluboké deprese. Mezi Čechy se začala rýsovat myšlenka aktivní podpory rakouského státu, který měl za odměnu více přihlížet k přáním českého národa. Tuto iniciativu podpořily i další politické strany včetně sociální demokracie, které se v listopadu 1916 dohodly, že vytvoří dvě společné organizace - Český svaz a Národní výbor. Koncentrace českých politických sil byla považována za nutnou především s ohledem na předpokládané ústavní změny, spojené s nástupem nového císaře Karla I. v roce 1916. Své představy o potvrzení jednoznačné nadvlády německé buržoazie v Rakousku němečtí politici neuskutečnili. Na jaře 1917 se politické klima v monarchii změnilo natolik, že nemohli riskovat žádné experimenty. České veřejné mínění se výrazně radikalizovalo, začalo se uvažovat buď o zásadní přestavbě Rakouska, tentokráte podle českých představ, nebo o jeho úplném rozbití. Český svaz se přizpůsobil měnící se situaci a 30.května vydal prohlášení, žádající, aby habsburská monarchie byla upravena ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných národů. Nepřímo, nicméně jasně, se vyslovil i pro budoucí spojení Čechů a Slováků v jednom státě. Složitého úkolu se ujal zreorganizovaný Národní výbor, který byl 13.7.1918 sestaven podle výsledků posledních voleb z roku 1911. Jeho představitelé si uvědomovali, že nebude problém samostatnost vyhlásit, ale udržet, nedopustit násilnosti a krveprolití, připravit fungující státní aparát a příslušná opatření, jimiž by se přerušil styk s Vídní a Budapeští a vytvořila vlastní ekonomická základna státu. Vojenskou porážku monarchie a hospodářský chaos násobilo ještě nebezpečí politické dezintegrace, k níž valným dílem přispívali právě Češi. Česká politika se rozhodla oddělit své země od ostatního středoevropského prostoru, hrozícího dalšími zmatky a revolucemi. Císař nekladl českým snahám velký odpor. Mohl alespoň doufat, že nově konstituovaný český stát nepřeruší s Rakouskem všechny svazky. Když 27.října odeslal ministr zahraničí Julius Andrássy nótu Spojeným státům, v níž jeho vláda ve snaze ukončit válku za každou cenu přislíbila i uznání práv Čechoslováků a Jihoslovanů, pochopilo úřadující předsednictvo Národního výboru, že přišel čas. 28.října převzal Národní výbor hlavní zásobovací centrálu, Obilní ústav, a později i další úřady včetně místodržitelství. Odpoledne byla na Václavském náměstí oficiálně vyhlášena samostatnost.


A zasejc diplom

5. října 2008 v 10:00 | Ditushka |  Moje diplomky

Alžběta Bavorská-Sissi

4. října 2008 v 19:00 | Ditushka |  Referáty

Alžběta Bavorská - Sissi


Na počátku padesátých let se zdálo, že se vše vrací jakoby k starým dobrým časům Františka I. Po vyřešení nejakutnějších vnitropolitických problémů vzniklých v letech 1841-49 přišel opět čas rodinných záležitostí. Mladý císař - tak rozhodla jeho matka arcivévodkyně Žofie si měl vybrat nevěstu.
V případě Josefa I. se hledalo v nejbližším urozeném okolí. Bavorští Wittelsbachové se měli po dvaadvacáté stát manželskými partnery vídeňských Habsburků. Matka Františka Josefa hledala především v rodině své sestry Ludviky a jejího manžela. V úvahu přicházela devatenáctiletá Helena zvaná Nené. Leč chladné matčiny úvahy měli být významně pozměňovány samým Františkem Josefem. Sestry nastrojili v létě 1853 neformální setkání obou rodin v letním sídle Habsburků v Bad Ischlu. Zde se poprvé setkal František Josef s mladší sestrou Heleny, šestnáctiletou Alžbětou zvanou Sissi. I přes protesty Františkovy matky se do Sissi zamiloval a o rok později v dubnu 1854 se konala svatba a Sissi se stala císařovnou.
František Josef jako jeden z mála Habsburků si ji vybral skutečně sám. A tím okamžikem začala veřejnosti skrytá tragédie manželství, které se do dnešního dne stalo podkladem pro stovky románů. V Hofburgu a blízkém Laxenburgu vypukl zničující psychologický a posléze i mocenský boj mezi císařem, mladou císařovnou a tetičkou - císařovou matkou. Tento boj neměl vítěze, ale jen šťastně unikající. Matka Františka Josefa Žofie se projevila jako tvrdá domácí vládkyně. Nechápající Alžbětu urážely způsoby tety, které musela vykat, a vůbec nechtěla vzít na vědomí, že k tomu měla Žofie jisté oprávnění, neboť v nebezpečných revolučních dobách byla právě ona "jediným mužem" v Hofburgu, který zachoval chladnou hlavu. Nyní když nebezpečí opadlo, ve své roli pokračovala. Alžběta se stala na vídeňském dvoře stala oním pověstným ptáčkem ve zlaté kleci, v níž neměla ani právo vybrat jména svým dětem, natož právo na jejich výchovu. Jediným soukromím, kam Žofiina moc nezasahovala, byla pouze císařská ložnice, kde vídala ve sporu s matkou naprosto nerozhodného císaře.
Alžběta nejdříve prosila Josefa aby s touto situací něco udělal, ale Josef matku do patřičných mezí nevykázal. Alžběta posléze unikala do svého nitra skrze skutečné nebo i simulované nemoci a od poloviny šedesátých let přešla k tvrdému prosazování své vůle i na úkor svých dětí. V roce 1865 skončil tento boj neformálně vítězstvím Alžběty a všeobecným ústupem Františka Josefa před svojí ženou.
Do té doby přivedla Alžběta na svět tři děti v pořadí Žofie, narozena v roce 1855, Gisela, narozena 1856 a Rudolf, narozen 1858. Žofie v dětském věku zemřela. Dne 27. srpna 1865 předala Alžběta císaři protest proti drsné vojenské výchově malého Rudolfa. Nekompromisní požadavky František přijal.
Do politiky zasáhla Alžběta výrazně jen jednou a stálo jí to skutečně za to. Nikdy se netajila obdivem uherské šlechtě. Byla stejně nezkrotná jako ona. V roce 1867 významně přispěla k přesvědčení císaře, aby rozdělil říši. Odměnila se mu za to čtvrtým dítětem, které porodila v dubnu 1868 na Budínském hradě. "Uherské dítě" Marie Valerie, vychovávané v uherském jazyce, se stalo nejoblíbenějším potomkem podstatě rozvedených rodičů.
Alžbětu nudil dvorský život. Utíkala před ním a někdy i sama před sebou do Uher, na Riviéru či na daleké ostrovy v oceánu. Zdržovala se jen tam, kde se cítila svobodně. Její cesty trvaly měsíce a předem je s nikým nekonzultovala. Milovala rychlé koně a odvážné muže typu hraběte Gyuly Andrássyho, který byl prvním ministerským předsedou v Uhrách. Později, když nemohla ze zdravotních důvodů jezdit na koni, tajně veršovala ve stylu poezie Heinricha Heina. Když neveršovala, starala se především sama o sebe. Od dvaadvaceti let držela přísné odtučňovací kúry, které jí zachovávaly žokejskou váhu do 50 kg. Koupala se v mléce; žloutkování a následné mytí a rozčesávání dlouhých vlasů bylo služebnictvem nenáviděno. Jestliže v šedesátých a sedmdesátých letech platila za nejkrásnější panovnici Evropy, pak v osmdesátých letech se z ní stala vyzáblá podivná žena, která vzbuzovala spíše soucit než obdiv.
Druhý zásadní přelom v Alžbětině životě znamenala tragická smrt syna Rudolfa v zimně roku 1889. Z tohoto šoku se již nevzpamatovala. Po jeho smrti ztratila všechnu životní sílu. Z hrdé, krásné ženy se stala černě oděná paní která svými rozmary trápila své okolí. Poslední léta života strávila v milovaném Řecku, kde bloudila ve stopách bájného hrdiny Achilla a na ostrově Korfu nechala zbudovat nákladný zámek Achilleion.
V depresích způsobovaných střídavě fyzickým vyčerpáním těla při dlouhých túrách a nesmyslným hladověním myslela už jen na smrt. Z tohoto zvláštního stavu mezi životem a smrtí ji v podstatě vysvobodil italský anarchista Luigi Lucheni, který vlastně z nedostatku lepší příležitosti probodl pilníkem císařovnu, když spěchala do ženevského přístavu a nevnímala okolí. Takto vlastně náhodou skončil už tak zvláštní život císařovny Sissi.

Diplomek!!!!

4. října 2008 v 12:00 | Ditushka |  Moje diplomky

Tuning-zase pár good photek

4. října 2008 v 9:00 | Ditushka |  Tuning
Doufám že se vám všem tyhle fotky líbí!Mě teda na sto-pro!!!!!!!!!


Colorky mé výroby...

3. října 2008 v 20:39 | Ditushka



















Myslim si,že některý jsou už docela good...